Velikonoce

12. dubna 2009 v 17:35 | kuba |  Velikonoce 2009
Květná neděle, lat. Palmare, Dominica in Palmis, poslední neděle čtyřiceti denního půstu, otevírá Velikonoce ve znamení zelené ratolesti. Vypovídají o tom také její lidové názvy - Květnice, Květnice, Beránkova neděle, Palmová neděle, odvozené z pojmenování nových pučících prutů.
Vedle vrstvy lidových obyčejů, které charakterizují vztahy zelené ratolesti, jarního novoroční, Květné neděle, velikonoční pomlázky a letnicových obřadů mládeže, má svoji dlouhou historii katolický obřad svěcení ratolestí o Květné neděli spojený s procesím nebo průvodem kolem kostela. Koná se na památku Kristova vjez do Jeruzaléma, kde je vítán zástupy lidí s palmovými větvemi v rukou.
Biblický velikonoční námět je v našich jarních koledách ojedinělý, běžnější je prosté připojení křesťanských textů k lidové koledě.


To je květná neděle





V křesťanském kalendáři je Zelený čtvrtek čtvrtkem před Velikonocemi, součást Svatého týdne a velikonočního tridua.
Evangelická bohoslužba Zeleného čtvrtka je bohoslužbou Poslední večeře. V katolickém pojetí k ní přistupuje církevní tradice svěcení olejů v biskupských chrámech (olej křestní, biřmovací, při nemoci a posledním pomazání), kolem roku 1200 přijala církev do své soustavy svěcení vajec. Z Kristova příkladu se k Zelenému čtvrtku váže hostina a středověký obřad umývání nohou starcům. Zelený čtvrtek je den milosrdenství a obdarovávání.
Na Zelený čtvrtek má zvláštní postavení volba pokrmů i forma jejich požívání, neboť je to den postní, den nejdelšího (čtyřicetidenního) i nejpřísnějšího půstu v roce, který vyvrcholí na Velký pátek.



To je zas zelený čtvrtek



Lidové přívlastky Bolestný, Tichý pátek vyjadřuje smutek, pokání a půst věřících pro památku ukřižování a smrti Ježíše Krista. Je to velký svátek křesťanů, zvláště protestantů.
Podle lidové víry je Velký pátek dnem nadpřirozených sil dobrých i zlých; čarodějnic a nepřejících. Proto je časem velké účinnosti obyčejů, věšteb a modliteb, dnem osudovým. Zvláště pro člověka toho dne narozeného. Zemřít na Velký pátek je ale dobré. Zvláštní moc Velkého pátku je v paměti 19. A 20. Století spojena s třemi časovými mezníky. Je to doba čtení nebo zpěvu pašíjí v kostele, odpolední třetí hodina Ježíšovy smrti na kříži, nejzávažnější je ráno před východem Slunce.
Povahu Velkého pátku jako výlučného svátku určuje řád zákazů, z nichž některé jsou společné pro přípravu a svěcení více obřadních dní v roce. "Na Velký pátek nepohneš zemí, nezatopíš do východu slunce, neupečeš, nevypereš a nevybělíš, nezameteš, nevyneseš z domu, neprodáš, nepůjčíš, nedaruješ a nepřijmeš dar."




To je velký pátek



Bílá sobota navazuje na velkopáteční atmosféru půstu, hlídání a návštěvy Božího hrobu, a přináší zlom. Tmu a ticho v katolických kostelích střídá světlo svící, zvonění a varhany, aby myšlenka Kristova kříže a smrti vrcholila znamením jeho zmrtvýchvstání.
Bílá sobota představuje hudební umění venkovských kantorů, muzikantů a zpěváků na kostelních kůrech a slavnostní atmosféru procesí a průvodu Vzkříšení. Znamená konec půstu, pečení velikonočních beránků a mazanců, poslední hrkání chlapců s koledováním, toleruje výstřelky mládeže a chodníčky zamilovaných.
Posvátný čas kostelního zvonění na Bílou sobotu byl dalším a většinou posledním vyvoleným časem pro konání blahonosných obyčejů pašijových dní: za čistotu domova a hojnost (tlučení do prahů, zvonění klíči i mincemi), za sílu (zvedání těžkých břemen), za zdraví a krásu. Umývání v pramenité vodě, která byla novou vodou výhradně na Bílou sobotu během prvního zvonění.
Zvláštní pozornost patřila v tomto ovocným stromům: Za jejich "probuzení" k příští úrodě se postřikovaly vodou, někde hospodyně během zvonění otírala stromy čerstvě zadělaným těstem mazance nebo jiného obřadního pečiva. Nejčastěji lidé stromy třásli.
Ke katolickým obřadům Bílé soboty dodnes patří Svěcení vody, nové křty dospělých a obnova křesťanského slibu věřících. Pro věřícího mohou být rituálem společného vstání s Kristem, projevem spoluúčasti člověka na velikonočním znovuzrození.



To je zase bílá sobota



Stravě se ovšem po dlouhém předvelikonočním půstu dostává na Hod Boží velikonoční zvláštního významu: mnoho zpráv při tom líčí, že o velikonočním hodu se lidé postili až do skončení bohoslužeb, a ani potom neobědvali maso: jediným svátečním přepychem bylo posvěcené pečivo. Někde pro chudobu nebo pro obyčej požívat jako první svěcený pokrm, jinde čas prožitý v kostele; místy proto ženy připravovaly sváteční oběd dopředu na už na Bílou sobotu. Dodnes nosí katolíci a pravoslavní velikonoční pokrmy k posvěcení: čím dále na východ, tím bohatší tradice svěcení pokrmů, tím objemnější obřadní koláč a košíky s uzenou šunkou i klobásami.
Z hlediska stravy se o Velikonocích setkávají dvě krajnosti: půst (je nejdelší a na Velký pátek vrcholí nejpřísněji) a hojnost. Hodové stolování na první velikonoční neděli, uvedené podle tradice katolických rodin modlitbou a svěceným vejcem, liší se podle zámožnosti či chudoby i podle krajů. Zvláštní postavení mělo ve velikonočním jídelníčku vejce a s ním pečivo.
Vejce jsou též základem mazance, který je u nás nejstarším doloženým velikonočním pečivem a spolu s beránkem patří k nejstarším velikonočním svěcenkám: mazanec je hodovým pokrmem, darem i rituálním prostředkem. Podle staročeských kuchařek byl velikonoční mazanec koláč syrnej veliké noci, tj. nesladké pečivo připravované ze strouhaného sýru a většího množství vajec. Okrouhlý bochníkový tvar a znamení kříže si ponechal. Mazance jsou v textech dívčích koled i v pomlázkových koledách





A to je boží hod


České Velikonoce charakterizuje živá tradice pomlázky, konané po církevních velikonočních slavnostech převážně na Velikonoční pondělí, které patří k hlavním dnům jarního koledování. Velikonoční pomlázku známe z našich pramenů od středověku a má více podob. Jiná je na venkově, jiná je ve městech, liší se i od západu na východ.

Přestože v našich zemích je největší výskyt velikonoční pomlázky i prostorová koncentrace obyčeje ve střední Evropě, jsou u nás lokality, kde je pomlázka jako mrskání děvčat (žen) neznámá. Podle zpráv od konce 19. Století místy v jihozápadních Čechách a jižních Čechách (mezi Českým Krumlovem a Českými Budějovicemi) děti koledovaly o červené vejce bez mrskání.

Polévání vodou:

Podle pramenů z 19. A 20. Století se rozvinuly obyčeje polévání vodou, házení do vody apod. na stejných komunikačních principech jako pomlázka: Jako velikonoční obřad koledování a jako projev zájmu o dívku. Na rozdíl od pomlázky má velikonoční "oblevačka" omezený lokální výskyt a soustřeďuje se na severovýchodní Moravě, místy na Valašsku, více na Lašsku a ve Slezsku.

Velikonoční vejce:

O velikonocích je vejce odměnou koledníkům, datem a předmětem zdobení. Vejce je velikonoční svěcenkou, rituálním prostředkem lidové víry, samostatným pokrmem a významnou součástí velikonočních jídel, místy předmětem her dětí a mládeže.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 paťas paťas | 22. března 2010 v 11:22 | Reagovat

super

2 kuba kuba | E-mail | 22. března 2010 v 15:08 | Reagovat

díky paťasu

3 Martin Martin | Web | 15. září 2010 v 17:31 | Reagovat

krásný článek Kubo

4 kuba kuba | 4. června 2012 v 21:30 | Reagovat

dííík

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama